Kdo byl Josef Váchal ?

Dobrý den,

 Trošku napjatě jsem čekal, jestli v Zajímavostech najdu něco o u nás literárně nejslavnějším leonovi, kterým byl Tarzán Josefa Váchala. Nebylo tam nic. Zřejmě se o něm moc neví, a tak bych to rád s vaší pomocí napravil. Jak Josef Váchal, tak i jeho pes Tarzán si to zaslouží.

Kdo byl Josef Váchal ?

Josef Váchal byl mnohostrannou, jedinečnou, leč pro mnohé rozporuplnou postavou české literatury a výtvarného umění. Malíř, grafik, typograf, dřevorytec, spisovatel, básník, řezbář... A především milovník psů, který už v mládí nad lidmi zlomil hůl. Jeho vztah k člověku charakterizuje věta: "Nic není více ubohým, než co dokonalým býti mohlo, ale dokonalosti nedosáhlo. A tak i já nemohu milovati člověka, k obrazu božímu to stvořené formě, a přec tak nedokonalé a bestiálnější nižších bratří svých, zvířat. Věřte mi, že více miluji svého psa než člověka."

Váchal se narodil v roce 1884 jako nemanželský syn Anny Váchalové a Josefa Aleše-Lyžce, který byl bratrancem Mikoláše Alše, což by dnes určitě zajímalo bulvár i jeho čtenáře. Dětství strávil u prarodičů v Písku, kde zřejmě získal svůj vřelý vztah k přírodě, zvířatům a psům. Během života u sebe neustále nějakého psa měl. Jedním z nich byl i leonberger Tarzán, který žil s Váchalem ve dvacátých letech, v období, které pro něj bylo dost těžké, neboť v roce 1922 zemřela jeho mladá žena Marie. V roce 1924 Váchal vyřezává, tiskne a vydává satirickou knihu Krvavý román, velmi vtipnou parodii na červenou knihovnu (zdařile zfilmováno v 90. letech, tuším že F. A. Brabcem), ve které se objevuje hned třikrát, samozřejmě i se svým Tarzánem. Psům samotným již předtím spisovatel věnoval dvě knihy: Mystiku čichu a Vigilii o hodině hrůzy, blahořečení a modlitbu za psa. Váchal byl zdatným turistou a s Tarzánem na svých výletech z Prahy prošli zřejmě celé tehdejší Československo, což jen dokazuje, že leonberger mu musel být báječným společníkem. Ač se umělci nikdy nedostávalo příliš uznání, slávy ani peněz, v těžkých chvílích se s ním dělil i o poslední kůrku chleba v tehdejší tíživé době. O Tarzánovi budou více vědět Váchalovi životopisci, ale tak intenzivně jako umělcovým dílem se jím pochopitelně nezabývali. Nicméně, informace dostupné budou - Váchal si totiž vedl dost podrobné deníky. Je známo, že smrt tak velkého psa, jakým leonberger byl, na Váchala také těžce dolehla. Jak si poznamenal, viděl v Tarzánovi svého hodného píseckého dědečka a všechny jeho dobré vlastnosti. Protože byl spiritistou a mystikem, věřil, že dědečkova duše mu byla prozřetelností seslána v Tarzánovi. Ten bezpochyby zůstal jeho nejmilejším psem až do konce života v roce 1969. Josef Váchal zemřel pět dní po smrti své celoživotní družky Anny Mackové, pár měsíců předtím ověnčen nesmyslným socialistickým titulem "zasloužilý umělec". Přijal ho s úšklebkem a poznámkou o "smrtelné posteli", neboť byl celý život nezaslouženě nedoceňován a nelehce to nesl. Pro své nekonvenční názory a ironickou až sarkastickou kritiku společnosti nebyl příliš vlídně přijímán svým okolím, mnohdy ani tím uměleckým. Jeho vztah k lidem se horšil každou roztržkou s přáteli, kteří se nakonec projevili jen jako vypočítaví obchodníci. Váchal byl velmi otevřeným a upřímným člověkem, takže "obrácení" přátel snášel velmi hněvivě. Nejvíce se pak pokazil v letech první světové války, kam byl Váchal odveden na podzim roku 1916. Když se vrátil, byl prošedivělý a značně pokleslý na duchu. Ani přes to neztratil vtip, jeho texty a dřevoryty se staly ještě sžíravějšími, od sarkasmu přecházely až k cynismu. Josef Váchal si rozhodně zaslouží velký kus místa v naší literární a výtvarné historii a alespoň malý kousíček v té historii leonbergří stejně i jako jeho Tarzán. "Člověk nemá budoucnost," říkával skepticky, "pes ano, ten je mnohem ušlechtilejší."

. Mějte se hezky a doufám, že bude ve vašich silách udělat aspoň na webu pro Trazána s Váchalem pevné místo. Díky,

Michal Köpping